Cestování, Nový Zéland, Práce, Příběhy z cest

O tom, jak jsem hledala svou první práci na Novém Zélandě

Každý rok zamíří na Nový Zéland přibližně dvanáctset Čechů s Working Holiday vízy, která umožňují strávit tam až patnáct měsíců a přitom legálně vydělávat.

I já jsem byla jedním ze šťastlivců, co se do této kvóty vešli, a na Silvestra 2018 jsem celá nervózní přistála v Aucklandu. Plán byl jasný – rychle vyřídit formality a najít práci, abychom s kamarádkou našetřily na obytnou dodávku, která by nás povozila po všech těch krásách země Pána Prstenů. O tom, že jsme ani jedna v Čechách několik let neřídily a měly jsme z toho panickou hrůzu, se radši rozepisovat nebudu 😀

Plán je plán, ale realita to má většinou úplně na háku.

Někteří šikulové přijíždějí připravení a místo si domluví předem. Nejsem si ale jistá, kolika z nich to nakonec opravdu klapne, osobně bych tuhle cestu nevolila ani kdybych mohla začít znovu. Z mojí zkušenosti jsou totiž zaměstnavatelé, hlavně ti v sezónních pracích, nesmírně nestálí a někdy i pochybní. Často si nasmlouvají příliš mnoho pomocníků, a pak rychle propouštějí. My jsme se spoléhaly na to, že v letní sezóně (prosinec-únor) je vždycky práce dost a nebude nic těžkého nějakou ulovit. Auckland se nám ale vůbec nelíbil, kde tedy hledat?

Jak už jsem zmínila, léto bylo v plném proudu a nás to z evropské zimy táhlo na pláž. Město Tauranga v Bay of Plenty lemované kilometry bílého písku se tedy stalo jasnou volbou.

Bay of Plenty znamená “Záliv hojnosti” a to jméno ho naprosto vystihuje, protože tu jsou tisíce hektarů sadů. No a věřte mi, když vám řeknu, že na těch se Novozélanďané dřou jen velice neradi. V terénu tak nejčastěji potkáte tři skupiny lidí…

Tři typy lidí, co potkáte na sadech

První s kým jsem měla tu čest, byly celé rozvětvené rodiny Indů, jež mnohde přebírají role manažerů sadů a často sní o tom, že celý podnik odkoupí. Děti zemědělců totiž málokdy touží pokračovat v takové náročné branži. Potkala jsem se s fajnovými pohodáři, co s námi oslavili svoje narozeniny, ale i s naprosto chaotickými individui, která vypadala, že si užívají terorizování svých podřízených. No znáte to, každej jsme nějakej.

Další část pracovní síly tvoří takzvaní Ostrované. Ti přijíždějí z Tichomořských ostrovů na speciální sezónní víza, mohou pomáhat jen v agrikultuře a dělají přes agentury co jim organizují vše od ubytování po nákupy. Jedná se převážně o muže, kteří málokdy mluví anglicky a často makají nadlidskou rychlostí. Podmínky jejich vstupu a setrvání na Zélandě mi přijdou docela nelidské, ale oni už jsou v tom zběhlí a každý rok se rádi vracejí, protože jejich výdělek pohodlně zajistí celou rodinu až do dalšího roku.

No a konečně tu máme mnohde největší grupu pracantů, kam jsem spadala i já. Mladé lidi z celého světa na vysněných Working Holiday vízech. Nezáleží, zda jste přijeli s krosnou nebo s kufrem, jestli jste doma vystudovali práva, teprve se na školu chystáte nebo jste po vyhoření všeho nechali a odjeli pryč – Kiwáci všem souhrnně říkají backpackeři, tedy baťůřkáři. Jakoby neomezený zdroj dříčů lačnících po penězích na cestování. Snadno se shánějí a snadno se nahrazují. (Ach, jak s tímhle světová pandemie zamíchala.) Narazit na férového zaměstnavatele je tedy docela výhra v loterii.

Zpět k našemu příběhu.

V Tauranze jsme denně procházely desítky inzerátů. Zdálo se ale, že tou dobou už bylo krásné přímořské město backpackery přesyceno. Měly jsme problém sehnat dokonce i ubytování, takže jsme na pár dní skončily v předraženém motelu daleko od všeho. Trošku demotivující rozjezd.

Pak jsem ale narazila na nabídku working hostelu. Nikdy jsem tohle spojení neslyšela a přišlo mi to hrozně podezřelé. Ubytujete se a oni vám zadarmo zprostředkují práci. Dokonce nás měli vyzvednout na zastávce a každý den dovážet do zaměstnání. No nezní to přesně jako něco, co by nasliboval obchodník s bílým masem? Nevezmou nám pasy a nezotročí nás? Měly jsme velké pochyby, ale nechtěly jsme dál utrácet těžce našetřené české korunky. Kývly jsme na to, a druhý den dopoledne už nás chlápek jménem Wes vezl z autobusu rovnou do balírny kiwi.

Tenhle příspěvek píšu z pohodlí domova a není to žádné volání o pomoc, takže vám je asi jasné, že všechno dopadlo dobře. A víc než to! Za pouhých dvacet dní jsme si prostřednictvím našeho pracovního hostelu vydělaly na auto a zhruba dva týdny bezstarostného cestování.

To ale není to nejlepší. Získaly jsme tam kamarády z celého světa se kterými jsem v kontaktu dodnes. No a to auto nám pomohl vybrat samotný majitel hostelu, s nímž jsme se při tom pendlování do práce a z práce tak sblížily, že byl ještě dlouho mým nouzovým kontaktem na Novém Zélandě. A my se ho na začátku tak bály!

Tak takhle se mi podařilo sehnat první brigádku už sedm dní po příjezdu do nové země.

Musím říct, že se mi styl working hostelů zalíbil natolik, že jsem v jednom strávila dohromady asi osm měsíců a potkala tak, bez nadsázky, stovky zajímavých lidí. Možná to nesedne každému, ale určitě bych všem backpackerům na Novém Zélandě doporučila jedno z takových zařízení alespoň vyzkoušet.

Více mých příběhů z cest najdete zde.