O tom, jak nám agent Interpolu vnucoval svatbu
Doba čtení: 6 minut
Upozornění: Tento příběh není fiktivní, postavy nejsou smyšlené, ovšem mohly si vymýšlet.
Antalya, náš první den v Turecku.
Po dlouhém odpoledni prozkoumávání města, s šestnácti kilometry v nohách, jsme na hotelu odpadli a blaženě zpracovávali nové dojmy. Hlad se přihlásil až kolem deváté večer. S velkým sebezapřením jsme se navlékli zpátky do venkovního oblečení a vydali se na lov něčeho k snědku.
Hned se ukázalo, že potemnělý starý bazaar, v jehož koutku se schovávalo naše ubytování, nepřinese žádné ovoce. Mimo sezónu, navíc v pondělí, nemá nikdo potřebu ponocovat kvůli pár zapomenutým turistům a vrávorající mládeži. Naštěstí jsme si předem vytipovali několik míst v okolí. Hned u prvního nám ovšem trochu zatrnulo. Chlapík už jen s cigaretou v ústech čistil rožeň na kebab. Ostatní fast foody měly evidentně náskok a jejich obsluha popíjela na plastových židličkách čaj, hlaholíc něco na posledního opožděnce.
Druhý zavřený podnik, třetí…na seznamu zbýval poslední.
Naše eso v rukávu. Podle Googlu měli mít otevřeno non-stop. Jenže kdo ví, jak se jim chce v lednu? Tyhle rodinné podniky si na řád obyčejně moc nehrají. Po troše tápání kolem špatně osvětleného bloku jsme konečně našli tu správnou postranní uličku. Uprostřed se rozprostírala ošuntělá pergola na zimu vybavená provizorními stěnami, takže připomínala stan. Z něho se šířila nadějná oranžová záře. Můj žaludek se začal hlasitě připomínat, takže jsem se nadšeně otočila na Dominica. „Hurá, to je ono! A ještě tam někdo sedí.“ On zas tak přesvědčeně nevypadal, doufal v teplo někde uvnitř. Rychle si však spočítal, že lepší chlad než hladová Šárka.
Hned po vstupu jsme lehce znejistěli. Nikdo z ostatních hostů nevypadal, jako by večeřel. Stůl hned u vchodu zabírala spousta náhodných věcí, dětské hračky, cigarety, sešity,.. a párek chlápků znuděně hledících do svých telefonů. U dalšího se skupina mladých policistů mačkala kolem mobilu s přímým přenosem fotbalu. Před všemi přítomnými stála jen samozřejmá čajová sklenička.
Ti dva k nám zvedli oči.
Po plachém pozdravu nebylo cesty zpět. Teď už by se neslušelo odejít. Vybrali jsme kóji v neutrální zóně a po chvíli rozhlížení lokalizovali menu. Sotva mi překladač objasnil, který čaj z nabídky bude zřejmě bez kofeinu (bitki = bylinkový), jeden z dvojice u dveří přišel zjistit naše přání. Anglicky — jackpot! Zapsal si objednávku a zmizel v útrobách přilehlého stavení.
Po chvíli se zase vynořil, jakoby náhodou procházel kolem nás, a prohodil: „Jestli vám to vadí, tak jim řeknu, ať přestanou.“ Pokynul směrem k policistům, co si jistě jen nevšimli cedule se zákazem a kouřili. „V pořádku, děkuji, ani jsem si nevšimla,“ pokrčila jsem rameny. Kouř se překvapivě vážně nedostal až k nám. Spokojeně zabručel a se spikleneckým úsměvem, jak kdyby nám říkal tajemství, dodal: „Jsou to moji kolegové.“ A pokračoval ve svojí procházce na konec uličky, kde si sám zapálil. Tím odstartoval své ustavičné korzování touhle trasou, přičemž se u nás vždycky zastavil a vyměnil s námi pár vět. Začalo to počasím, odkud jsme, on že se zrovna chystá do Států…
Až Dominic definitivně prolomil ledy.
Mávl rukou k displeji se zjevně napínavým zápasem, a zeptal se, jestli zrovna hraje Galatasaray. Protože Američan z nějakého důvodu zná týmy Turecké superligy. Zatímco já na Instagramu doháním endorfiny kočičími videi, on se věnuje sportovním statistikám a fanouškovským vláknům na Redditu. V zahraničí pak vždycky vyvstane možnost ohromit zdánlivě zbytečnou znalostí.
Chlapík nám tedy donesl jídlo, a během mého boje s dürümem za zachování důstojnosti při jeho konzumaci, se usadil do protějšího boxu a začal vyprávět. Dozvěděli jsme se o tom, jak restauraci vlastní se svou sestrou, jež se o ni s manželem stará (švagr stále u vstupu zíral do smartphonu). On se doma zdržuje málokdy. Býval totiž agentem Interpolu s nasazením v Austrálii a pořád hodně cestuje. Aha, proto jsou mladíci jeho kolegové. Po téhle informaci se znovu vydal zkontrolovat konec uličky a nechal nás jíst.
Po návratu přišla řeč na Sydney, kde poznal svou ženu. Ta tam se syny zůstává. A jestlipak my jsme svoji? Svým bodrým vystupováním si nás stačil získat, nepoužila jsem tedy falešný prsten pro muslimské země a odpověděla po pravdě. „Jaká škoda! Máte na to nejlepší věk. Manželství je nejlepší věc v životě. Nenechte si to ujít!“ Proti svazku v budoucnu nic nemáme, ujistili jsme ho, a on dál horoval. „Já svou manželku miluju. Fakt moc. Dala mi ten největší poklad na světě — moje chlapce. Nikdy bych jinou nechtěl, nikdy bych ji, jako správný muslim, nenutil pracovat.“ Pobaveně jsme sledovali jeho další vycházku. Ten se rozvášnil, když o ní mluvil!
Zbývala nám ještě trocha sladkého šalvějového nálevu, a tak mohl příběh přerušený pauzou navázat.
„Víte, já svou ženu opravdu miluju,“ najednou mu výraz povadl, „ale musel jsem se rozvést.“ Spadla nám čelist. Takový zvrat po tom, co by nás nejraději na místě oddal?! „Muž potřebuje svoji svobodu. Chci se cítit volný, rozumíte?“ Podívala jsem se Dominicovi zpříma do očí. Nervózně zavrtěl hlavou. „Nechci jinou ženskou, to ne, nikdy se na jinou nepodívám. Nechal jsem jí dům, postaral se o ni, jen to prostě nefungovalo.“ Páni, takové vyznání. Kdo by čekal, jakým směrem se náš večer stočí.
Mimochodem, nemyslete si, že jsme tohle všechno poslouchali ze slušnosti. Vypravěčství na Blízkém východě dosahuje nejvyšší úrovně, a tenhle pán v něm exceloval. Bohužel se připozdívalo a na stole už nic nezbylo. Ovšem ne na dlouho. Náš hostitel odnesl nádobí a vrátil se s dvěma miskami voňavé polévky. Tak, dneska to na Netflix před spaním nevypadá, napadlo mě a pustila jsem se do lahodné čočkačky.
To jsem netušila, co za šok se na mě s plnou pusou chystá.
„Moje žena se nesmí dozvědět… totiž, ehe, mám dcerku na Filipínách.“ vyklopil ze sebe. Opět plný elánu se šibalsky křenil. Tady jsem mu přerušila monolog a zahltila ho spoustou otázek. Kolik jí je? Kdy? S kým? Pikantnostem člověk občas neodolá. Přísahám, o našem hostiteli jednou vznikne kniha či film.
Opil se při setkání Interpolu v Manile a pod vlivem tequily se na jinou ženskou přeci jen podíval. A to rovnou na svou šéfovou. Vznikla z toho rozkošná (pochlubil se nám nejnovější fotkou) nemanželská holčička. Když se na těhotenství přišlo, prosila nešťastnice agenta, aby promluvil s její rodinou. Její otec byl jakýsi velký boss, určitě by si však dal říct a dal jim požehnání. Nicméně, on už měl promyšlenou svoji teorii o mužské svobodě a nenechal se k životu v tropickém ráji svést. Synům prý o jejich malé sestře řekl, kdyby ji chtěli navštívit. Zato manželka to nikdy nesmí zjistit, prý by to nepřežila. Tak dramatická Australanka? Říkám si, jestli by nešlo o krk spíš jemu.
K dalšímu skandálnímu odhalení už nedošlo, a my se po srdceryvném loučení, jako se starými přáteli, přeci jen dostali do postele v rozumnou dobu. Tím tedy naše příhoda s agentem Interpolu, který po rozvodu propagoval manželství a s bokovkou v cizině sliboval věrnost, končí. Vlastně ani neznám jeho jméno. Ostatně on se na naše taky nezeptal, očividně si chtěl jen ulevit a někomu se vypovídat v jazyce, v němž se to celé odehrálo. Stejně tak nevím, jestli nás náhodou dvě hodiny nevodil za nos. Ale co už, pro nás to bylo rozhodně zajímavé setkání.
A co vy, byli byste zvědaví na pokračování jeho telenovely? Pokud ano, můžete ho zkusit najít v jedné ze zastrčených restaurací Antalye. Název neprozradím, co kdyby se něco doneslo až k jeho ženě?
To si vážně myslí, že to kluci mamince neřeknou? 😅 A jak ty jsi naznačila, nemyslím, že by to pro Australanku byt takovej šok.
Ale hlavně, že by ji nikdy nenutil pracovat 😅
No, nevím jací jsou kluci, už jsem to nerozepisovala, ale ještě než se přiznal ke svojí nevěře, tak si stěžoval, jakej je jeho starší syn hroznej playboy. Prej kamarádčině dceři rozmlouval, aby se s ním zapletla 😀 Prostě ta mentalita tak trochu ‘já ženu zajistím, musí být poslušná, ale já si můžu tajně dělat co chci’, doufám, že to měla paní na háku! Normálně bych se s takovým člověkem neměla potřebu bavit, ale tenhle týpek byl fakt takovej bavič, že jsem mu to prominula 😀 A děkuju za přečtení, Alčo!